Máhá tma - o velké duši tmy

Slovo mahátma je sanskrtskou složeninou dvou slov – velký/á a duše.

Je to den, co jsem vystoupila z obětí matky tmy, která mne ohromila svojí organičností, silou vynést na světlo zcela netušené, i svojí bytostnou prapůvodností. Následující záznam je čerstvou čistě osobní reflexí, bez velkého rozmyslu a sdělných ambic. Je zachycením osobní zkušenosti a neslouží tedy jako mapa toho, co vás v náruči neprostupné tmy může potkat. Záleží totiž na tom, kdo vnitřní krajinou pohroužený v tmu kráčí, jaké má "vybavení", a co od procházky svým nitrem čeká. Já nečekala nic a tma mi dala mnoho.

 Od pobytu ve tmě jsem nečekala nic, tma mi dala mnoho.
Autor: 
Barbora Hu

Skok do neznámých vod

Do tmy jsem odjela na necelý týden, protože různé okolnosti včetně volného termínu v době pro mě příhodné, tomu tak chtěly. Pobyt jsem dostala darem od blízkých a milých učitelů jógy, se kterými spolupracuji, a kteří mi empaticky chtěli umožnit pár dnů jen pro sebe, pár dnů čirého odpočinku, kterého se mi v posledních dvou letech upřímně příliš nedostává.

Jsem osoba okamžitého charakteru, do nových zkušeností se ráda vrhám bezhlavě, a tak jsem se i tentokrát bránila "přípravě" v podobě čtení knih, ve snaze nezanést si do hlavy matrice "jak to asi bude vypadat". Jediné čeho jsem se trochu "bála", bylo to, že bych pobyt ve tmě a jeho potenciál mohla jednoduše prospat. A škodolibé podvědomí mi tedy zařídilo program nespavosti, což ale věřím, mělo i své výhody.

Tvary tmy, tvary ve tmě

Jako první mě zahaluje příliv fascinace – tma je absolutní. Mám potřebu se s ní přivítat a upřímně si s ní popovídat, protože cítím, jak sebou prostupujeme. Není vidět ani na špičku vlastního nosu. Po několika málo chvílích si uvědomuji, jak bystří zbylé smysly. Co se dá nahmatat, je hmatatelnější, a to ještě netuším, že za čas budou hmatatelné i obsahy vlastní mysli.

V prvních hodinách podléhám diktátu režiséra jménem ego, který přináší řadu instrukcí "co je nejlepší dělat". Předhazuje jednu koncentrační techniku za druhou, tu pránájáma, tu ásanové cykly. Uklidňuje tím samo sebe, protože zjišťuje, že jeho zvykové programy jsou částečně funkční, byť specificky uchopitelné, snaží se o kontrolu. Čas jménem chronos se však pomalu rozpouští v občasném zakokrhání kohouta nebo v ozvách kroků o pár pater níže. Znepřítomnění pojmu o čase mi přináší dokonalé vědomí toho, co je "teď správné dělat". Vím přesně, zda si mám sednout, lehnout, běžet na místě, zazpívat mantru, nebo vše jen pozorovat. Píšu si občas záznam do deníku, kreslím a intuitivně si vybírám pastelky, jejichž barvy nevidím, ale zcela iracionálně je cítím. Pokládám u toho hlavu na papír, snad abych slyšela tanec hrotu tužky. Ráda bych svým pocitům dala formu, ale je to těžší než obvykle. Vím, co cítím stejně intenzivně jako i to, že to slova nedokáží zcela postihnout.

Mám hlad a v čase, který prostě je, dostávám svoji jednu porci jídla kdesi v rámci dne. V prostoru nenacházím příbor a bloumám, že je to možná záměr, ostatně i výborné jídlo je inspirované ájurvédou. Jím pravou rukou, ne protože tak velí indická etiketa, která je v tomto bodě upřímně zcela k ničemu, ale protože je obratnější. K chuti a vůni se připojuje dotek. Dlouho mi nic tak nechutnalo. V prostoru kolem se dobře orientuji, chodím po dvou, každý pohyb je vědomý, protože bez toho je možné posílit třetí oko dardou o dveře do koupelny, opařit si ruku vroucí vodou z konve na čaj. V hlavě mi zní text písně Zuzany Navarové:

"Světlo a tma
tak to jsem já
zhasni a dělej, co se dělat může
světlo a tma
tak to jsem já, jestli chceš, nezůstane na mně ani kůže."

Kým jsi, když nic neděláš?

Myslím si, že je noc, ale spánek nepřichází. Přichází silný a neodvolatelný pocit, že nemám nic dělat, o nic se snažit, žádné techniky, nevyplňovat prostor. V hlavě mi zní – "kým jsi, když nic neděláš?". Uvědomuji si, jak se v běžném životě noříme do cyklů činností "ve správný čas". Jíme, když je čas oběda, spíme, když je čas spaní. Jsme tím, co děláme a v jakém mentálním rozhraní to podnikáme. Mysl běžně následuje činnost, tady je to naopak.

Spouští se samovolný proces kaleidoskopických vzpomínek. Neuvěřitelné detaily z toho nejranějšího dětství – pohledy na konkrétní situace. Jedna vzpomínka asociuje druhou, a další. Řetězí se. Všechny jsou krásné a já mám bytostnou radost. Cítím vděk. Nelze to popsat, ale je stavem mého bytí. Je v každé buňce mého těla. Přemýšlím, zda se takto brání podvědomí, které se snaží zaměstnat vědomí, nebo zda se rámec vědomí rozšiřuje. Rychlé řetězce jsou podobné tomu, o čem slýchávám, že mají lidé ve stavu blízké smrti. Uvědomuji si, že jsem ve stavu meditačního tranzu, takřka v kontinuu. Podaří se mi téměř usnout. Mám pocit, že se moje tělo "odplavuje" z obvyklé formy, jako když příliv a odliv mažou kresby v písku. Poprvé v životě se dostávám mimoděk na práh něčeho, co je patrně lucidní snění. Vím, že jsem v realitě snu, kterou ale do určité míry mohu ovládat. Ne nadlouho.

Další dny do mojí mysli vstupují blízké osoby mého života. Rodina, přátelé, kolegové. Mám potřebu vyjádřit opravdu upřímný vděk za historické bolesti ve vztazích s mými blízkými. Odpuštěno bylo již stokrát, ale tohle je přeci jen jiné. Jako by se rozvázaly fyzické uzly na osrdečníku jemného srdce. Tíží mě oblečení a tak se svlékám. Je teplo a je absurdní oblékat si ve tmě kraťasy. Tančím. Cítím potřebu poděkovat svému tělu a jeho křehké síle. Tomu, že dalo život. Hladím velikou porodní jizvu na svém břiše. Už ji nevnímám jako memento osobního zklamání.

Tma jako bytost, pra-stav, jako pra-polévka niterné evoluce

Nedá se to popsat, ale vím, že tma je organická. Bytost, cítím ji jako matku všech potenciálů, toho co se může a nemusí projevit. Napadají mě slova jako "pra-stav a pra-polévka", ze které vše vzniká a do které se vše vytrácí. Vnímám ji jako plné prázdno – živý prostor, který může vše pojmout a vše vydat. Do deníku si zapisuji slovo "prá(z)dno", které chápu jako dno všech prapříčin.

V meditacích přicházejí vize. Krásné, některé uchopitelné jiné nikoliv. Je jedno, jestli mám oči otevřené dokořán, nebo zavřená víčka. Není rozdílu. Venku jako uvnitř. Většina vizí pojímá téma živého vesmíru. Vidím jej jako dělohu, černý květ, co se otevírá a zavírá, pulzuje jako lidské srdce. Jako ohromnou bytost v kruhu s dalšími bytostmi. Každá buňka jejího těla je jedna galaxie. Vidím obrovská zvířata – černou kobru, mloka a delfína, jak plují prostorem. Moje hlava se snaží vysvětlovat vjemy podvědomými obsahy, mytologickými stopami v paměti, ale je to směšné, protože "teď to tu je a já to reálně cítím uvnitř sebe".

Respekt, pokora, sounáležitost. V deníku mám napsáno: "vesmír jako bytí s nebytím ve-smíru".

Tma a temnota - potkání se stínem

Další dny se objeví i temnota. Temnota není tma, je to stín. S rukou na srdci bych upřímně neřekla, že mám nějaké zásadní strachy, netrpím fobiemi. I tak netušená zákoutí mojí mysli sypou neuvěřitelné scény asociované se strachem. Scény z filmů, které jsem někdy viděla a nevzpomněla bych si na ně, tváře děsivých kreatur, dav osob s tváří Hitlera, roje smrtících včel. V mé hlavě zní hlas – můj hlas, ale říká věci, které nechci slyšet. Setkávám se se zhmotněným strachem a mé vědomí mu dokonce samo dává jméno. Vím, že je to jméno nějakého démona, patrně to jméno znám z dob studií na filosofické fakultě, z nějaké religionistické přednášky. Zní mi ve snu. Pomáhá mi zpěv manter, vnímám více než kdy jindy, co dělají s myslí i tělem. Pomáhá mi jasné a ryzí uvědomění toho, že "strachy jsou v mysli, ne srdci". Ta věta mi zní v uších, a když ji pustím do srdce, temnota ustupuje.

Fyzicky vnímám to, že archetypální strachy jsou uloženy pod mojí páteří. Medituji z kořenové čakry múladháry, pomáhá to. Vybavuje se mi větička z Upanišad, která říká: "Tat tvam asi – to jsi ty". Nechci si o tom povídat ani s laskavou Andreou, která je světlonoškou tmy, co denně přináší do tmy své vřelé lidství a s láskou připravené jídlo. Mám pocit, že jsem pochopila, co mi stín měl ukázat. Uvědomuji si, že naše vědomí ukládá opravdu mnohem více, než čeho si všímáme, a chci to držet na paměti i dál.

Poděkování tmě

Přichází den opuštění tmy, těším se a zároveň je mi to trochu i líto. Jsem tmě vděčná, povídám si s ní a loučíme se. Vím, že se vrátím, je jedno kdy a na jak dlouho. Děkuji tmě za to, že mi poskytla náruč. Zpívám jí mantru, která zněla naším společným prostorem opravdu často, protože zde měla s čím rezonovat:

"Tvaméva mátá ča pitá tvaméva, tvaméva bandhušča saká tvaméva, tvaméva vidjá dravinam tvaméva, tvaméva sarvam mam déva déva. – Ty jsi mou matkou i otcem, jsi mým společníkem a přítelem, jsi věděním a odkazem, jsi mi vším, božstvím všeho božského."

Bára je certifikovanou lektorkou jógy a všestrannou tvůrčí osobností. Vystudovala indologii a kulturologii, ráda kreslí, píše, baví ji jazz, ilustrace i fotografie. Založila a pustila Bindu Yoga Studio, nyní se věnuje nezávislé lektorské činnosti a terapiím v krásném komorním prostoru na Smíchově. Je autorkou dvou knih o józe, čile se věnuje publicistice na jógová témata.

Kam dál?

V děloze prázdnoty - má druhá plavba tmou
Svou niternou planinu otevírám tmě podruhé, se zhruba půl ročním odstupem. Má první...
Jóga Doriana Graye - jóga stínu
Co je stín? Stín je temnou stránkou duše, jakýmsi podzemím naší osobnosti, jíž bychom...
TAJNÉ TIPY: Zázračný elixír a výlet s jogínkou Šárkou Konečnou
Moje tajné tipy? Před očima se mi hned objevil titulek z obálky nějakého lesklého...
PORADNA: Z ničeho nic jsem procitla, jsem blázen?
"Je zvláštní, že jsem z čista jasna začala chápat věci mezi nebem a zemí. Naopak se ale...
Go to top

Nejbližší akce

Víkendový seminář hormonální jogové terapie
Pátek, 21. Prosinec 2018 - 17:00
Hormonální jóga pro muže - víkendový seminář
Pátek, 21. Prosinec 2018 - 17:00
Vánoční jóga
Pondělí, 24. Prosinec 2018 - 8:00