Jak mě ášramová pravidla naučila správně jíst

Miluji jídlo, miluji jahody, miluji ryži se zeleninovým curry, miluji pizzu, miluji koláče... Zda jde o jídlo zdravé či nezdravé z pohledu odborníků na životosprávu, to nehraje v tuto chvíli až takovou roli. Naším tématem je teď citové/emoční pouto k jídlu, které si řada z nás vytvoří namísto láskyplného vztahu ke svému tělu.

"Jím proto, abych žil, nežiju proto, abych jedl," pravil Sokrates.

I při jídle je potřeba soustředit se na tady a teď
Autor: 
Šárka Konečná

V Indii jsem se naučila anglické slovo "moderation", které v překladu znamená umírněnost. O umírněnosti pojednávají i etické a morální kodexy jógy (jama a nijama) a to konkrétně nijama tapas - askeze a jama aparigraha - nehrabivost. Vzpomínám si na první večeři v sále ášramu. Vstoupila jsem dovnitř, obešla jsem dlouhou rákosovou podložku a až na jejím konci jsem se usadila do zkříženého sedu před prázdný nerezový tác. Plaše jsem se rozhlédala kolem a pozorovala jsem ruch: jak lidé usedají na zem, jak pokládají hřbety rukou na kolena, spojují ukazováčky a palce do čin mudry, či sepínají dlaně před hrudí a pomalu se tiší. Zavřela jsem oči a sálem se rozezvučila děkovná mantra, která má také "očištit" jídlo.

Jaký je život v ášramu a jak jógu vnímají sami Indové? Jak vypadá ranní pránájáma pod vedením indického učitele a jak lekce ásan? Jak chutná v Indii jídlo, jaké jsou meditace, jaké pocity a jaké myšlenky?

 

A jak se hledá rovnováha tady na Západě, v Evropě, v Čechách, v bytě, tady a teď? O tom všem si s vámi budu na Jógovinách "povídat" pravidelně.

 

Tyto řádky věnuji všem ženám přebíhajícím z kanceláře do jógového studia, těm, které pak z lekce domů chvátají obtěžkány taškami s denním nákupem, těm, které cestou myslí na to, zda mají děti hotové úkoly, co bude dnes k večeři, a zda manžel přijede brzy domů.

 

Tyto řádky věnuji všem, kteří odsouvají svůj sen o klidné mysli někam do dáli...

Dvě ženy pak uchopily hrnce a v naprostém tichu s ohnutým hřbetem obcházely sedící strávníky. Naběračka rýže přistála i na mém tácu, pak přibylo ještě zeleninové sabží, chutney, čapátý a trocha ovoce. Kdo by v tuto chvíli hledal příbor, aby mohl začít "kultivovaně" jíst, nepochodil by.

Zvedla jsem tedy pravou ruku a konečky prstů jsem začala promíchávat vše na tácu. Levou ruku jsem přitom křečovitě držela zpátky, i když mi občas nevědomky vyskočila na pomoc, to když pravá ruka už nestačila a jídlo mi začalo padat zpět na tác. Naštěstí jsem si během letu do Indie přečetla pravidla ášramu, takže jsem veděla, že se v celé Indii jí pouze pravou rukou, a že použití levé ruky je krajně nevhodné - v Indii totiž nemají měkké toaletní papíry a tak k očistě používají právě levou dlaň, jestli mi rozumíte... A tak jsem po očku pozorovala mého učitele Hariho, jak obratně promíchává rýži a sabží a jak pokrm nabírá do dlaně, z níž si vytvořil jakousi mističku, a jak pak palcem posunuje připravené sousto a vkládá ho do úst. Než jsem stačila tento jeho kousek okoukat, Hari v tichosti dojedl, vstal a odešel umýt svůj tác.

Páni! Sklonila jsem hlavu nad svou večeři a pokračovala jsem ve "stolování". Trvalo mi 45 minut, než jsem se najedla! Všichni už byli dávno pryč. A já jsem si uvědomila, v jak nezvyklém tichu a rychlosti celá večeře proběhla. Z domova jsem byla zvyklá jíst společně s rodinou, nebo s přáteli, s povídáním o běžných starostech i radostech, ale takové hodování se vždy dost natáhne. Kdo by to neznal? Zavolá kamarádka, hurá akce - jdeme na večeři, mezi jednotlivými sousty změníme téma alespoň desetkrát a když dojíme, vlastně ani nevíme, co jsme si to daly. V žaludku nás ale něco tlačí, takže si pomyslíme, že jsme asi najedené, a že to vlastně asi bylo i dobré. A s jiskrou v oku si obě dvě objednáme ještě kopec čokoládové zmrzliny - nad ní konečně zastavíme nekonečný proud slov a doslova se cpeme. K prasknutí. Milujeme přece zmrzlinu!

O svém životě často mluvíme negativně, stěžujeme si na to či ono. A když nám dojdou slova na naši adresu, začneme probírat ostatní. A i těm hezky naložíme... O zmrzlině však mluvíme zásadně s něhou a s láskou. Není na tom něco divného?

V dnešní době, ač třeba nevědomky, je vlastně jídlo nástrojem trestu. Slouží nám jako obušek. A je to začarovaný kruh. Když zajídáme neúspěch, hněv, když dumáme nad svými slabými stránkami, přejíme se. A s bolavým břichem si pak vyčítáme, kolik jsme toho snědli. Takže nepřímo trestáme své tělo, sebe. A druhý extrém: s pocitem, že nejsme dost dobří pro své okolí, nejíme raději vůbec. Takže jíme hodně, anebo málo. A za obě dvě varianty se pak opět potrestáme výčitkami...

I v našem příběhu se zmrzlinou dochází cestou domů k výčitkám. Možná, kdybychom se s kamarádkou soustředily na jídlo, kdybychom zastavily tok slov a myšlenek, možná by nám stačila poloviční porce a možná bychom pak na zmrzlinu neměly ani pomyšlení. A možná bychom si o to víc vychutnaly všechny ty příběhy, které jsme vzájemně líčily a domů bychom odcházely s klidem v žaludku i v naší mysli.

Když si před cestou do ášramu pročítáte pravidla, zjistíte, že se jídlo servíruje dvakrát denně. "Umřu hlady," pomyslí si asi každý a už vymýšlí, jak a kde sežene jídlo mimo pravidelné příděly. Jenže další ášramové pravidlo tento plán zatrhne - přísný zákaz nošení jiného jídla do areálu ášramu.

Během jídla se v ášramu nemluví, a tak se i mně postupně podařilo stáhnout pozornost pouze na talíř a na můj plnící se žaludek. Právě při takovém způsobu stravování jsme najednou schopni říci "Dost, jsem najeden akorát". Po týdnu navíc zjišťuji, že se cítím plná energie a že mě vůbec netrápí plný žaludek. Hlad nemám, protože už vím, že se dosud o další sousto hlásila moje mysl, ne mé tělo.

 Jak mě ášramová pravidla naučila správně jíst
Autor: 
Šárka Konečná

Po prvních pár dnech mého pobytu v ášramu jsem se ptala mého učitele Hariho, jak to dělá, že se tak hravě dokáže soustředit na jídlo, a jak to, že zvládne vše snít tak rychle? Vždyť my se v Evropě naopak učíme jíst co nejpomaleji! "V Indii se u jídla nedíváme na televizi, nepovídáme si, neposloucháme rádio a nekoukáme, co je kde kolem. Pouze se soustředíme na tady a teď. Na jídlo, na to, jak každé sousto vkládáme do úst, jak žvýkáme, polykáme. Je to forma stažení smyslů, je to forma meditace," vysvětluje mi Hari.

Takže naše "Jez pomalu" možná plyne z obavy, abychom se při hledění na televizi nezakuckali, anebo se to říká jen proto, abychom během všech těch činností při jídle měli čas uvědomit si, že zrovna obědváme... A jestli právě čtete tyto řádky a u toho něco přikusujete, přestaňte jíst, či ještě lépe číst, a vychutnejte si s plnou soustředěností jen to, co zrovna jíte. Poslouchejte své tělo.

Šárka s jógou začínala jako samouk a později vystudovala klasickou hatha jógu. A pak přišla velká cesta do Indie. Prodala auto, našetřila na letenku a odletěla do ášramu Arsha Yoga, kde se po intenzivním kurzu stala certifikovanou instruktorkou jógové terapie. Cesta za splněným snem vedla přes Indii až k otevření jógového studia Jógovna, místa, které má příběh.

Kam dál?

 Dovolená v ášramu
Jak vypadá dovolená v ášramu? Co během takového pobytu můžete zažít? A může tento zážitek...
Když někam směřuji, ať už na večerní lekci jógy, na indické velvyslanectví, na návštěvu k...
 Lidská mysl dokáže uplést dokonalé kulisy světa kolem sebe
Za poslední dva týdny se mi staly dva legrační a velmi nevšední zážitky. Jistou roli v...
Host do domu, bůh do domu - indické pořekadlo. Host a ryba třetí den smrdí - české...
Go to top

Nejbližší akce

Úterý, 22. Říjen 2019 - 7:00
Pátek, 25. Říjen 2019 - 17:00
Pátek, 25. Říjen 2019 - 17:30