Jak mě ášramová pravidla naučila správně jíst

Miluji jídlo, miluji jahody, miluji ryži se zeleninovým curry, miluji pizzu, miluji koláče... Zda jde o jídlo zdravé či nezdravé z pohledu odborníků na životosprávu, to nehraje v tuto chvíli až takovou roli. Naším tématem je teď citové/emoční pouto k jídlu, které si řada z nás vytvoří namísto láskyplného vztahu ke svému tělu.

"Jím proto, abych žil, nežiju proto, abych jedl," pravil Sokrates.

I při jídle je potřeba soustředit se na tady a teď
Autor: 
Šárka Konečná

V Indii jsem se naučila anglické slovo "moderation", které v překladu znamená umírněnost. O umírněnosti pojednávají i etické a morální kodexy jógy (jama a nijama) a to konkrétně nijama tapas - askeze a jama aparigraha - nehrabivost. Vzpomínám si na první večeři v sále ášramu. Vstoupila jsem dovnitř, obešla jsem dlouhou rákosovou podložku a až na jejím konci jsem se usadila do zkříženého sedu před prázdný nerezový tác. Plaše jsem se rozhlédala kolem a pozorovala jsem ruch: jak lidé usedají na zem, jak pokládají hřbety rukou na kolena, spojují ukazováčky a palce do čin mudry, či sepínají dlaně před hrudí a pomalu se tiší. Zavřela jsem oči a sálem se rozezvučila děkovná mantra, která má také "očištit" jídlo.

Jaký je život v ášramu a jak jógu vnímají sami Indové? Jak vypadá ranní pránájáma pod vedením indického učitele a jak lekce ásan? Jak chutná v Indii jídlo, jaké jsou meditace, jaké pocity a jaké myšlenky?

 

A jak se hledá rovnováha tady na Západě, v Evropě, v Čechách, v bytě, tady a teď? O tom všem si s vámi budu na Jógovinách "povídat" pravidelně.

 

Tyto řádky věnuji všem ženám přebíhajícím z kanceláře do jógového studia, těm, které pak z lekce domů chvátají obtěžkány taškami s denním nákupem, těm, které cestou myslí na to, zda mají děti hotové úkoly, co bude dnes k večeři, a zda manžel přijede brzy domů.

 

Tyto řádky věnuji všem, kteří odsouvají svůj sen o klidné mysli někam do dáli...

Dvě ženy pak uchopily hrnce a v naprostém tichu s ohnutým hřbetem obcházely sedící strávníky. Naběračka rýže přistála i na mém tácu, pak přibylo ještě zeleninové sabží, chutney, čapátý a trocha ovoce. Kdo by v tuto chvíli hledal příbor, aby mohl začít "kultivovaně" jíst, nepochodil by.

Zvedla jsem tedy pravou ruku a konečky prstů jsem začala promíchávat vše na tácu. Levou ruku jsem přitom křečovitě držela zpátky, i když mi občas nevědomky vyskočila na pomoc, to když pravá ruka už nestačila a jídlo mi začalo padat zpět na tác. Naštěstí jsem si během letu do Indie přečetla pravidla ášramu, takže jsem veděla, že se v celé Indii jí pouze pravou rukou, a že použití levé ruky je krajně nevhodné - v Indii totiž nemají měkké toaletní papíry a tak k očistě používají právě levou dlaň, jestli mi rozumíte... A tak jsem po očku pozorovala mého učitele Hariho, jak obratně promíchává rýži a sabží a jak pokrm nabírá do dlaně, z níž si vytvořil jakousi mističku, a jak pak palcem posunuje připravené sousto a vkládá ho do úst. Než jsem stačila tento jeho kousek okoukat, Hari v tichosti dojedl, vstal a odešel umýt svůj tác.

Páni! Sklonila jsem hlavu nad svou večeři a pokračovala jsem ve "stolování". Trvalo mi 45 minut, než jsem se najedla! Všichni už byli dávno pryč. A já jsem si uvědomila, v jak nezvyklém tichu a rychlosti celá večeře proběhla. Z domova jsem byla zvyklá jíst společně s rodinou, nebo s přáteli, s povídáním o běžných starostech i radostech, ale takové hodování se vždy dost natáhne. Kdo by to neznal? Zavolá kamarádka, hurá akce - jdeme na večeři, mezi jednotlivými sousty změníme téma alespoň desetkrát a když dojíme, vlastně ani nevíme, co jsme si to daly. V žaludku nás ale něco tlačí, takže si pomyslíme, že jsme asi najedené, a že to vlastně asi bylo i dobré. A s jiskrou v oku si obě dvě objednáme ještě kopec čokoládové zmrzliny - nad ní konečně zastavíme nekonečný proud slov a doslova se cpeme. K prasknutí. Milujeme přece zmrzlinu!

O svém životě často mluvíme negativně, stěžujeme si na to či ono. A když nám dojdou slova na naši adresu, začneme probírat ostatní. A i těm hezky naložíme... O zmrzlině však mluvíme zásadně s něhou a s láskou. Není na tom něco divného?

V dnešní době, ač třeba nevědomky, je vlastně jídlo nástrojem trestu. Slouží nám jako obušek. A je to začarovaný kruh. Když zajídáme neúspěch, hněv, když dumáme nad svými slabými stránkami, přejíme se. A s bolavým břichem si pak vyčítáme, kolik jsme toho snědli. Takže nepřímo trestáme své tělo, sebe. A druhý extrém: s pocitem, že nejsme dost dobří pro své okolí, nejíme raději vůbec. Takže jíme hodně, anebo málo. A za obě dvě varianty se pak opět potrestáme výčitkami...

I v našem příběhu se zmrzlinou dochází cestou domů k výčitkám. Možná, kdybychom se s kamarádkou soustředily na jídlo, kdybychom zastavily tok slov a myšlenek, možná by nám stačila poloviční porce a možná bychom pak na zmrzlinu neměly ani pomyšlení. A možná bychom si o to víc vychutnaly všechny ty příběhy, které jsme vzájemně líčily a domů bychom odcházely s klidem v žaludku i v naší mysli.

Když si před cestou do ášramu pročítáte pravidla, zjistíte, že se jídlo servíruje dvakrát denně. "Umřu hlady," pomyslí si asi každý a už vymýšlí, jak a kde sežene jídlo mimo pravidelné příděly. Jenže další ášramové pravidlo tento plán zatrhne - přísný zákaz nošení jiného jídla do areálu ášramu.

Během jídla se v ášramu nemluví, a tak se i mně postupně podařilo stáhnout pozornost pouze na talíř a na můj plnící se žaludek. Právě při takovém způsobu stravování jsme najednou schopni říci "Dost, jsem najeden akorát". Po týdnu navíc zjišťuji, že se cítím plná energie a že mě vůbec netrápí plný žaludek. Hlad nemám, protože už vím, že se dosud o další sousto hlásila moje mysl, ne mé tělo.

 Jak mě ášramová pravidla naučila správně jíst
Autor: 
Šárka Konečná

Po prvních pár dnech mého pobytu v ášramu jsem se ptala mého učitele Hariho, jak to dělá, že se tak hravě dokáže soustředit na jídlo, a jak to, že zvládne vše snít tak rychle? Vždyť my se v Evropě naopak učíme jíst co nejpomaleji! "V Indii se u jídla nedíváme na televizi, nepovídáme si, neposloucháme rádio a nekoukáme, co je kde kolem. Pouze se soustředíme na tady a teď. Na jídlo, na to, jak každé sousto vkládáme do úst, jak žvýkáme, polykáme. Je to forma stažení smyslů, je to forma meditace," vysvětluje mi Hari.

Takže naše "Jez pomalu" možná plyne z obavy, abychom se při hledění na televizi nezakuckali, anebo se to říká jen proto, abychom během všech těch činností při jídle měli čas uvědomit si, že zrovna obědváme... A jestli právě čtete tyto řádky a u toho něco přikusujete, přestaňte jíst, či ještě lépe číst, a vychutnejte si s plnou soustředěností jen to, co zrovna jíte. Poslouchejte své tělo.

Šárka s jógou začínala jako samouk a později vystudovala klasickou hatha jógu. A pak přišla velká cesta do Indie. Prodala auto, našetřila na letenku a odletěla do ášramu Arsha Yoga, kde se po intenzivním kurzu stala certifikovanou instruktorkou jógové terapie. Cesta za splněným snem vedla přes Indii až k otevření jógového studia Jógovna, místa, které má příběh.

Kam dál?

Dovolená v ášramu
Jak vypadá dovolená v ášramu? Co během takového pobytu můžete zažít? A může tento zážitek...
Když někam směřuji, ať už na večerní lekci jógy, na indické velvyslanectví, na návštěvu k...
Příběh o muži, který znal šest ásan a o mnichu toužícím po kérce
Za poslední dva týdny se mi staly dva legrační a velmi nevšední zážitky. Jistou roli v...
Host do domu, bůh do domu - indické pořekadlo. Host a ryba třetí den smrdí - české...
Go to top

Nejbližší akce

Kurz Jin Jógy
Středa, 26. Září 2018 - 19:50
Víkendový seminář hormonální jogové terapie
Čtvrtek, 27. Září 2018 - 17:00