Tvůrčí meditace namísto architekta

V samotném začátku, kdy vás čeká ještě pořádný kus práce, si onen kopec činností, jenž jsou kolem vznikajícího studia nutné, nedokážete tak úplně představit. V tu chvíli opravdu neexistuje nic jiného, než příjemný přítomný okamžik. Užíváte si pohledy do výkladních skříní s indickým nábytkem, pozorování prostorů v nově otevřené kavárně či jen tak brouzdáte po internetovém prohlížeči a hrajete si se svou kreativní představou, jak by ten váš prostor mohl vypadat, jak v něm podpořit tvořivého ducha a příběh.

 Tvůrčí meditace namísto architekta
Autor: 
Šárka Konečná

A když s blaženým úsměvem připlujete až k vašemu oblíbenému stolu v oblíbeném indonéském bistru a potkáte u něj stejně rozjařenou tvář vašeho astrologa, čekáte, co vám poví za báječné informace přečtené z nebe plného hvězd. Jste překvapeni, když se na vás namísto spikleneckého úsměvu zahledí, přimhouří oči až se mu na čele vyrýsují tři rýhy a řekne: "Měla by jsi si dát pozor. Je před tebou období, které bude pořebovat notnou dávku energie, s kterou máš tendenci plýtvat. Pozor na to, opravdu." A vy nad tím, i když něco uvnitř vás opravdu vztyčí prst a říká: Bacha na to, co říká, se smíchem mávnete rukou. Vždyť to přeci vše tak pěkně plyne - ujistíte se a zaženete potvůrku nejistotu zase pryč.

A pak hned po onom setkání s kouzelným atsrologem nadšeně pospícháte na prohlídku prostoru, který jste jednoho večera spatřili na obrazovce monitoru a který vám byl dnešního dopoledne potvrzen jako volný a možná i čekající na vás.

První otevření dveří rozhodne vše

V blogových příspěvcích redakce neopravuje pravopis, za gramatiku i stylistiku si ručí každý autor sám.

 

V rubrice Jógové blogy můžete i vy sdílet se čtenáři Jógovin své jógové zážitky. Pokud se chcete přidat, kontaktujte nás na info@jogoviny.cz.

Už cestou po pražské sluncem prozářené ulici, která byla onoho odpoledne plná zvídavých turistů, jsme si představovali, že právě kráčíme do Jógovny, do studia. Míjeli jsme vyhlášené asijské nudle a zatočili do orámovaného průchodu, jenž na nás zapůsobil duchem První republiky, čistě a zároveň pln vzpomínek na starou Prahu. Došli jsme k dalším dveřím, které sousedili s vegeteriánskou restaurací nabízející lahodné polední menu. Plán, kde si sdělíme dojmy z onohu prostoru byl jasný.

To už k nám přispěchal pán s úsměvem opravdu od ucha k uchu a s napřahujicí paží směrem k nám. S potěšením, které nebylo znát pouze z jeho slov, které přidal k pozdravu, ale i z jeho pevného stisku a přátelského pohledu, zatřásl rukou a už hledal klíče ve velké brašně houpající se mu přes rameno.

První kroky po schodech směrem vzhůru, první zastavení se u dřevěných dveří, první cvaknutí zámku a otevření robustních křídel do prosvětleného prostoru s nosnými staro-dřevěnými rámy ohraničujícími vstup do pomyslné šatny i do sálu, kde jsem si jej ve svých snech představila. Opatrně našlapuji na světlou podlahu a procházím recepční částí. Nadechuji se a slyším nejen melodii svého dechu, ale i jemný smích lidí, vidím rozzářené tváře, klidně vyhlížející oči jedné z lektorek. Cítím vůni dřeva a levandule. Pozoruji přicházející i odcházející. Pozoruji život. Pozoruji příběh tohoto místa. Pozoruji Jógovnu.

Ze snění mě však probere otázka, zda se mi prostor líbí. Mám chuť skočit nejen přítelovi, ale i panu pronajímateli kolem krku a lípnout mu pusu z každé strany na tvář. Jasně, že líbí! Krotím ale své projevy na uzdě se vzpomínkou na kamaráda a jeho doporučení, kterým mě varoval před přílišným nadšením a ztrátou bodů při vyjednávání. Nač ale hrát takové hry? Táži se sama sebe, ale přesto se držím zpátky a neodpovídám. Vyjádření nechám na příteli, jelikož mě by ke slovnímu projevu nejspíš přibyl i projev zpěvný a pohybový podobný tanečku roztleskávaček ve chvíli euforie, když jejich tým vstupuje do finále.

Jdeme do finále?

Nepotřebovali jsme potvrzující slova, že je to ten prostor. Vědeli jsme to oba. A když pan pronajímatel po prohlídce zašel za roh, nadšeně jsme se s přítelem objali a začali jeden přes druhého vyzvdihovat to či ono z prostoru jevícího se jako to pravé místo pro Jógovnu.

Jaký je další plán? Do této doby bylo vše pouze představou. Ale ve chvíli, kdy jsme našli ten prostor, se rozehrála opravdová hra. První telefonát patřil architektovi.. a pak rodičům.

Od chvíle, kdy jsme poprvé vstoupili do onoho prostoru, se věci seběhly velmi rychle. Další den na to jsme už seděli s architektem nad indickou večeří, sklenkou dobrého vína a půdorysem onoho prostoru. Měla jsem jasno, jasnou vizi, jak by se měl prostor tvořit a tak jsem ze svého laptopu začala vytahovat na světlo onoho večera různé nápady, které jsem za poslední měsíc nasbírala nad odpolední kávou či cestou v tramvaji na lekci. Nezapomněla jsem ani na barvu a měkkost podložek. A když jsem celou svou fantazii s nadšením představila, architekt i přítel zůstali nehnutě sedět. Teď asi příjde aplaus - pomyslela jsem si. Nepřišel. Dolili si další sklenu červeného vína, architekt si významně propetl prsty a protáhl paže, nadechl se, vstal a pravil: "První musíme vyřešit odpady a kanalizaci do nových šaten." A má kreativita byla v koncích.

Domluva byla jasná. Vytvořit vizi a plán, jenž by měl být představen majiteli objektu. A tak jsme tvořili. Každý tak, jak uměl. A že každý umí jinak. Jeden tak, druhý onak. Jeden rychle, druhý pomalu. A tak máme pocit, že když my jsme těmi rychlými, ten pomalý nás brzdí. Pravda je ale jinde. Pravda je taková, že ten co brzí, brzdí správně a ten co táhne kupředu, táhne správně. A je z toho tempo tak akorát. Ani unáhlenné, ani vleklé. Teda snad.

"Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to." (Jan Werich)

Čekání, čekání a zase jen čekání

A tak když na slíbené výstupy, na kterých stojí další rozvoj událostí, čekáte týden, je vše v pořádku. Lehká nervozitka, ale stále dostatek času. Další týden si sem tam řeknete, že by bylo na čase a v průběhu dne kontrolujete stále a stále dokola mailovou schránku, zda jste nepřeslechli oznámení příchozího mailu. Nepřeslechli. No a třetí týden, jenž uplyne od slíbeného data, pocit vnitřního pnutí stoupá. Co se stane pak? Vybuchnete v podvečer, kdy jste sice pomazáni levandulovým olejíčkem a odebráni ke spánku, když unavený a za nic nemouhoucí přítel vstoupí do ložnice a po dlouhém dni si pustí úsek fotbalového zápasu. Běsníte. Chcete situaci řešit. Chcete, aby přítel zavolal architektovi či dokonce pánu bohu a situaci popostrčil, vyřešil. Chcete nemožné. Nebo možná spíš ani nevíte, co chcete. A když ona bomba vybuchne, když vyletíte jako čertík z krabičky, položíte si s úlekem obě dlaně před ústa, zavřete oči a doufáte, že vás nikdo nevidí a že se nic z posledních minut nestalo. Bohužel stalo. Přestali jste poslouchat svou vnitřní jemnou intuici a dostali se pod vládu analytické příšery, analytické mysli. Vybuchli jste a angrese leze z každeho póru vašeho těla.

Oshova medikace

A tak není náhodnou, že se o pár dní později dostávíte na jógovou dílnu pod hlavičkou Jóga stínů Barbory Hu s tématem agrese. Praxe, jenž onoho sobotního dopoledne byla zvolena, byla praxí dynamické Oshvi meditace. No hurá - vstávám ze sedu a vytvářím si kolem svého těla dostatek prostoru pro dalších 60 minut třesu, hopsání, skákání, řevu a tranzu. První hlasité tóny provázející onu meditaci zaznívají a já začínám celým tělem třást, meditace pokračuje skákáním a hlasitým projevem "hu" s pažemi nad hlavou, proskáčeme se až k samotné oslavě tancem a ulehnutí na podložce. Cítím se báječně. Vyřvaná, vyklepaná a uvolněná.

Vnitřní ticho jako tvůrčí pole

A pak sedím u dřevěného stolu v nové kavárně. Ruce vyklepané, paže bolavé, vlasy přilepené na zpoceném čele, rudé a prokrvené tváře. Sedím a jsem konečně zase volná. Spokojená. Rozhlížím se a vzpomínám, že miluji jen tak sedět a pozorovat. Pozorovat dění kolem, pozorovat život samotný. Nasadit si sluchátka a umlčet hluk kolem. Poslouchat jemnou hudbu a nebo pouhé ticho. Pozorovat otevírající se ústa, pohyb těla, barvy, gesta, výraz, smích bez hlučného projevu, pláč bez hlasitého vzlykání. Pozorovat obsah bez pojmenování. Pozorovat obsah bez zbytečných slov. A přesně v tu chvíli si uvědomuji jedno. Pocit, že se věci nedějí dostatečně rychle a že bych měla tomu či onomu zavolat a popohnat, je pocit níčící to hezké a plynné, co se v danný moment odehrává. A tak se ptám sama sebe dle Budhistického checklistu - Je to, co chci říci, zavolat, zakříčet, pravda? Je to laskavé? Je to podstatné? Pravda by to byla, ale už si nejsem jistá, že by to bylo laskavé. A tak mlčím, dívám se kolem a usmívam se jak měsíček nad hnojíčkem.

"Ticho je nejvyšší stupeň moudrosti." (Pindaros)

Šárka s jógou začínala jako samouk a později vystudovala klasickou hatha jógu. A pak přišla velká cesta do Indie. Prodala auto, našetřila na letenku a odletěla do ášramu Arsha Yoga, kde se po intenzivním kurzu stala certifikovanou instruktorkou jógové terapie. Cesta za splněným snem vedla přes Indii až k otevření jógového studia Jógovna, místa, které má příběh.

Kam dál?

Namísto působivého znáčku OM se mi na vysněných klíčích pohupuje kapesní metr...
Čas od času bychom se měli ohlédnout zpět do doby, kdy jsme byli malí a kdy jsme...
Jedna věc je vcítit se do prostoru, který na mě vyskočil mezi inzeráty na internetu. Věc...
Jak pokračuje cesta za splněním snu? Co je nového u Šárky Konečné, která by ráda otevřela...
Go to top

Nejbližší akce

Jógovo-bylinkářský pobyt na Antariku
Pátek, 22. Červen 2018 - 17:00
Hormonální jóga pro ženy - víkendový seminář
Pátek, 22. Červen 2018 - 17:00