Místo, které má příběh. Příběh, o kterém jsem neměla ani ponětí

To, že jsme nazvali Jógovnu místem, který má příběh, není náhodou. Psaní, hra se slovy a vyprávění příběhů se mě drží od malička. Avšak jsem na to po jednu dobu svého dospívání zapomněla. Naštěstí si mě to znovu našlo. Stačí mít jen oči otevřené. A to myslím doslova.

"Každý člověk z kraje mládí ví, jaký je jeho Osobní příběh. Jak však čas plyne, jakási tajemná síla se snaží dokázat, že osobní příběh uskutečnit nelze." (Paulo Coelho)

 Komunitní stůl
Autor: 
Šárka Konečná

V blogových příspěvcích redakce neopravuje pravopis, za gramatiku i stylistiku si ručí každý autor sám.

 

V rubrice Jógové blogy můžete i vy sdílet se čtenáři Jógovin své jógové zážitky. Pokud se chcete přidat, kontaktujte nás na info@jogoviny.cz.

Bylo jedno hezké, a podotýkám, že volné od všech vyřizování, nedělní odpoledne, které jsme trávili u rodičů, kteří se do celého plánu Jógovny se stejným (někdy mi přijde že i s větším) nadšením pustili také. Otec, umělecký truhlář, se chopil svého řemesla, a tak se začal z trámů, po kterých jsem jako malá skákala a s kterými jsem na naší zahradě vyrůstala, tvořit stůl. Velký komunitní stůl, jenž má stát ve středu Jógovny. Stůl, kolem kterého se můžou scházet lidé. Před lekcí, po lekci. Kolem kterého se můžou scházet lektoři. Nebo nejlépe všichni dohromady. Stůl nesoucí v sobě příběh celého mého dětství, které jsem trávila na stavbě rodinného domu. Stůl tvořený ze dřeva, z kterého jsme si jako malé děti stavěly bunkry a schovávaly se v nich před světem. Stůl obsahující příběh, kterým bude opěrným bodem pro sdílení příběhů ostatních. S úsměvem na tváři, který mi vykouzlila tato naplňující se představa, jsem se ono nedělní odpoledne otočila na mamku. A koutky úst se mi rozjely do šířky.

Mamka. Nejen, že je báječnou kuchařkou, ale také ikonou nového studia. Promiňte. Ikonou s velkým I. Za Ikonou lze nalézt obsah ryzí tvorby jedné ženy, jenž se snaží neukrývat za ikonou módní či za tím, co by nějak mělo vypadat. Za značkou Ikona lze poznat ženu nesoucí jméno Ivana Konečná, která začala šít jednoho odpoledne, kdy můj starší brácha byl malým podřimujícím dítkem a mamka měla chvilku času na ušití nejen oblečku jak pro panenky, ale i obšití celého kočáru. Přes dupačky, bundičky a kostýmy na loutky po originální jógové vaky. Vypadá to na rodinný podnik, zasměji se nahlas a za popěvku hravé znělky se odebírám na oblíbené místo, tedy k zapomenutým skříňkám ukrývající naše obrázky z let dětských. Tvořivost, kterou v sobě cítím poslední dobou jako naplněnou touhu projevení se, by se dala připsat k dědictví a způsobu chování a výchovy mých rodičů, ale i tak mě to odpoledne táhlo zase po nějakém čase prozkoumat staré šuplíky plné zapomenutých vzpomínek.

Po chvílích přehrabování se ve starých fotografiích, upřímného smíchu nad nimi a vyprávění si historek, jenž si každý k onomu okamžiku vzniku fotografie pamatuje jinak, je opět nazpět uložené ve velké krabici od bot vracím a zasunuji hlouběji do skříňky tak, abych mohla zavřít dvířka. Bohužel se dvířka nedovírají, a tak namísto popřání si dobré chuti u nedělního oběda, kde už ostatní sedí, zápasím s útrobami skřínky. A tak opět všechna stará alba vytahuji ven a rukou rovnám vše, co by mohlo překážet a na co z důvodu hloubky skříňky nedohlédnu.

"Naše planeta nepotřebuje víc úspěšných lidí. Zoufale potřebuje ty, kteří tvoří mír, léčí, obnovují, vyprávějí příběhy a milují vše živé." (Dalajláma)

Podivím se, když mé prsty narazí na hranu knížek či deníků tvořících úhledný komínek. Proč jsou tady schované, když je ve vysoké knihovně dostatek místa? - proběhne mi vzápětí hlavou. Opatrně celý sloupek knih pomalu vytahuji ven. Když se do desek prvního z deníků opře denní světlo, nevěřím vlastním očím. Se zatajeným dechem pokládám každý další deník z vysokého komínku vedle sebe, a tak se mi naskýtá pohled na titulky napsané kostrbatým písmem, které mi je důvěrně známé. Všechny mé knihy, které jsem napsala a které byly dle mého přesvědčení odneseny velkou vodou v roce 2002. Jak šel čas, na všechny své řádky vepsané na papíře jsem zapomněla. Jak šel čas, mým denním chlebem se stalo něco zcela jiného, než vymýšlení a sepisování romantických příběhů, o kterých jsem do té doby jen snila. Ono snění by bylo možná nakonec lepší, ale člověk si všemi zkouškami musí projít sám, že. Nyní se ale po letech nacházím obklopena svými deníky a se značným dojetím jeden po druhém otevírám. Směji se, pláču a vzpomínám. Tak tady se bere má vášeň pro psaní - přitisknu si pár z nich na hruď a na pár chvil zavřu oči. To aby se ona chvíle nalezení toho, čeho jsem se vzdala, vryla do mé paměti.

Druhý den se procházím po Praze míříce na místo vznikajícího studia a stále vzpomínám na svá dětská léta, na hravé psaní příběhů, na všechny děti a tety kolem, když se mi rozezvoní telefon a na displeji zahlédnu poskakující jméno jedné z tet. Pobavená z toho, jak funguje zákon přitažlivosti, zprávu rozkliknu.

"Nic se na tomto světě neděje náhodou." (Paulo Coelho)

 Místo, které má příběh. Příběh, o kterém jsem neměla ani ponětí
Autor: 
Šárka Konečná

A i když člověk na náhody nevěří, zpráva, že do prostoru vznikající Jógovny má teta nejspíš chodila za svou maminkou do práce, že přesně v těch prostorech vyrůstala, mě odzbrojí.

"Voní tam stohy střihového papíru, ale opravdu hromady, velikánské archy, čerstvě namleté lógrové kafe, křupavé rohlíky a čerstvě nakrájená šunka v papíru. A ty dvě menší místnosti na boku jsou plné kytek a světla, jsou to takové čisťoučké kanceláře se starými bytelnými dřevěnými kancelářskými stoly… A v těch dvou velkých místnostech - tam jsou samé ženské. Do teď slyším jejich smích. Dělají na mašinách, tedy na velkých, možná prvorepublikových strojích. Pamatuji si pily na papíry a různá vysekávadla do papírů… Vyrábějí tam střihy na domácí šití… Jmenovalo se to VKUS oděvní služba… Za stroji byl zastrčený koutek, mezi štosama papírů stály židličky, každá jiná a tam měly ženský odložené kabelky, pověšené pracovní svetry. Svačilo se tam, pilo kafe a... a ... kouřilo. A pak je tam místnost, která má schůdky nahoru - tam byla šatnička a záchod. A před vchodem do ní visel těžkej závěs… Ach…" vzpomínala na svá léta, kdy byla malou holkou a možná si právě mezi stohama papírů snila o své budoucnosti a o tom, čím bude, až vyroste a bude velká jako její maminka. Tvůrčího ducha evidentně v sobě prostor Jógovny nese trochu déle, než jsme si mysleli.

A tak mě to celé vede k myšlence, abychom se čas od času z role dospělého člověka poohlédli za malým dítětem, kterým jsme byli a které celý svět prožívalo se zatajeným dechem z každého zákoutí, z vůně lógrového kafe a z čerstvých rohlíků, naplno. Dítě, které se radovalo ze všeho nového. Z toho, čeho se jako dospělí bojíme.

Vzpomeňme si na svá přání, na své touhy. Na to, kým jsme chtěli být a kým jsme. Já se našla. Nazpět jsem to já.

"Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje." (Antoine de Saint-Exupéry)

Šárka s jógou začínala jako samouk a později vystudovala klasickou hatha jógu. A pak přišla velká cesta do Indie. Prodala auto, našetřila na letenku a odletěla do ášramu Arsha Yoga, kde se po intenzivním kurzu stala certifikovanou instruktorkou jógové terapie. Cesta za splněným snem vedla přes Indii až k otevření jógového studia Jógovna, místa, které má příběh.

Kam dál?

Namísto působivého znáčku OM se mi na vysněných klíčích pohupuje kapesní metr...
Očistit se skrze oheň a jít cestou srdce, to mě zajímá
Kdysi se mě někdo zeptal, co považuju v jógové praxi za nejpodstatnější. Odpovědí mě...
Jedna věc je vcítit se do prostoru, který na mě vyskočil mezi inzeráty na internetu. Věc...
První kroky po schodech nahoru, první cvaknutí zámku na dřevěných dveřích, poprvé...
Go to top

Nejbližší akce

Jóga stínu v Brně
Sobota, 24. Únor 2018 - 9:00
Hamornizace těla, duše a mysli
Sobota, 24. Únor 2018 - 9:00
3. ročník Modřanského relaxu
Sobota, 24. Únor 2018 - 10:00